Nehasnoucí tradice česko-slovenských vztahů I
Zrod nového státu. Československo a „pruty Svatoplukovy“
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.
28.říjen 1918 – hvězdný den našich novodobých dějin – den osvobození od 300leté nadvlády habsburské monarchie a den vzniku samostatného Československého státu.
Ten den nejvíce poznamenal generaci mých rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století. Dospívala za války a po ní, v prvních letech budování republiky. Do osvobozené vlasti a do nového, samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí.
„Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí. Jak je to krásné překonati zápor, a býti, růsti, stavěti“... (V. Dyk)
„I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý“...
(S. K.Neumann)
Jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivců
Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav: vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest strůjců svobody, Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. Těm lípám už brzičko bude 100 let. Dívky šily a vyšívaly národní kroje, podle vzorů z etnografických sbírek v muzeích. Největšímu zájmu se těšil kroj kyjovský, piešťanský, některé jihočeské. Dechové kapely vyhrávaly, dny byly plny pochodových písní, krojovaných skupin, uniforem legionářů a Sokolů. Jaká to byla společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, jeho tradic, hesel a vizí budoucnosti! Mladí se chystali na všesokolský slet, první v republice, někteří skládali proslovy pro tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila.
„ Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt...České i slovenské děti, synové národa...vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba nosit české i slovenské jméno, nezapomínejte a buďte živi svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezmezné lásce i oběti u Zborova!“ (R. Medek)
„Na Chemin des Dames hotovo k boji, padesát tisíc jich stojí...to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd a od Těšína...ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást...Teď na Chemin des Dames, daleko od vlasti na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý...“ (A.Horák)
Moji rodiče prožili konec první světové války a vznik samostatného Československa ve svých domovech, v Lupenici a v Příkazích, vesnicích v Podorličí na Rychnovsku- Kostelecku. Seznámili se na táboru lidu k 28. říjnu a k výročí zrušení roboty. Tatínek, student, tam měl také jeden z proslovů. Psal pak mamince 3 roky básně a poté se vzali, v Praze u sv. Ludmily. Dávali si darem knížky. Mám doma krásné vydání „Mistra Kampana“, dvoudílnou antologii „Česká lyra“ a „Česká epika“, snad všechna Zeyerova díla. Každá knížka je s krásným věnováním tatínka mamince nebo maminky tatnkovi.
Byla to doba vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před osudnou světovou konflagrací naši básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou stranu patří český člověk. Když jim válečná cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a výmluvných narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný „Manifest českých spisovatelů“. Iniciativu měl Jaroslav Kvapil, zaštítil svou autoritou Alois Jirásek. Získali 130 podpisů našich literátů na podporu a souhlas. Poprvé tak byl ve staré vlasti zveřejněn Masarykův československý osvoboditelský program.
Z vězení k svému podpisu na „Manifest českých spisovatelů“ poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Jako za války, tak i po převratu se hlavní osvětový úkol otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Např. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální.
K nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička. Ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské a budovatelské. Např. historik J. Pekař, sociolog E. Chalupný, filolog J. Zubatý. Masaryk od počátku svého působení podporoval literární hnutí za povznesení národa. Oceňoval úlohu českých spisovatelů např. v rozhovorech s Jar. Kvapilem, který byl po ukončení války vyslán do Paříže, aby tu čekal na příjezd T.G.Masaryka z Ameriky a připravil jeho příjezd do Prahy. Do Paříže přijel prezident Masaryk 7.prosince, do Prahy 21.prosince 1918. Mezi těmi daty jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.
Na pražském nádraží měl uvítací proslov A. Jirásek. Masaryk mu odpověděl: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který je zároveň s politiky představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci... Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“
A v souhlase s tímto přesvědčením řekl A. Heydukovi: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně by nebyl stát nový.“ To bylo 5.června 1920.
Ale už o rok dříve vyšel zákon o zřizování veřejných knihoven, obecních, městských, krajských a národních. Naše země si vytvořila nejhustší síť knihoven v celé Evropě.
Tatínek ukončil pražskou přírodovědeckou fakultu někdy v polovině 20.let, v době, kdy byla v českých zemích nadprodukce absolventů vysokých škol. A tak přijal místo učitele v Hlohovci, městečku v povážské nížině na Slovensku.
Slovenských učitelů bylo dosud málo. Mnozí se Slováky teprve stávali. Jejich babičky sice neuměly ani slovo maďarsky, jejich matky však již vystupovaly jako Maďarky. Ve sboru školy, na kterou tatínek nastoupil, byla Slováků čtvrtina. ostatní byli Češi. Vztahy ve sboru byly přátelské nebo alespoň korektní, vztahy s rodiči a žáky srdečné. Nešlo o žádnou „čechizaci“. Jazyk československý byl na Slovensku zaveden ve znění slovenském a čeští učitelé měli povinnost složit zkoušku ze slovenského jazyka. Vesměs chápali své učitelské poslání velmi odpovědně, jako misi k nápravě škod, způsobených odnárodňovacím útlakem minulého režimu. O neznalosti svědčí výrok renomovaného akademika, že „Češi neměli na Slovensku co dělat“, stejně jako názor filmové hvězdy, která ve svých memoárech uvedla, že „na Slovensko byli posíláni lidé za trest a pro neschopnost.“
Bydleli jsme v nájmu v přízemí řadového domku. Za ním a jeho dvorkem se táhla podlouhlá zahrádka a za ní vinohrad. Bylo tu plno rajčat, cibule, paprik i vína. A úzký pruh obdělávané půdy za domem končil u příčné cesty, k níž se sbíhaly vinohrady od všech ostatních řadových domků. U cesty stála dřevěná socha sv. Floriána, ochránce vinohradů. Chudák, byl vinohradníky holemi a klacky trestán, když se neurodilo. Tady jsem si hrála s malými dětmi domácích, Igorkem a Timotkem a dozor nad námi měla školačka Alžbetka. A já jsem se doma učila mluvit česky, s dětmi slovensky, a vůbec mi nepřišlo, že je to nějak jinak. Tatínek se kromě učení a příprav na výuku věnoval ochotnickému divadlu. Pamatuji se, že tu režíroval Medkova „Plukovníka Švece“ a Vrchlického „Noc na Karlštejně“.
Ale stala se divná věc. Maminka v den výročí vzniku republiky s úžasem spatřila protičeskou demonstraci. Hnětla právě těsto na svém kuchyňském stole pod otevřeným oknem a viděla na ulici dva průvody. Ten jeden vedl starosta obce, představitel Hlinkovy ĺudové strany. Provolávali heslo „autonomie“. Ten druhý průvod, který přicházel z druhé strany, vedl starostův rodný bratr, představitel komunistické strany. Ta zase nechtěla Čechům odpustit zmaření poválečného pokusu zřídit Slovenskou republiku rad a přičlenit ji i s Podkarpatskou Rusí k SSSR.
Průvody se halasně míjely, v obou se křičelo, hulákalo, hrozilo. Maminka si zapamatovala jedno heslo: „Nech murár učí naše deti, ak nieto našich učitelov dosť.“ Korunu protičeské kampani nasadil pan děkan, když z kazatelny varoval Čechy, aby po 18. hodině nevycházeli, že neručí za jejich bezpečnost. Chápalo se to jako výzva k pogromu, a tak žákyně z židovských rodin, které věděly, co je pogrom, přiběhly nabídnout naší rodině úkryt ve vlastních příbytcích.
V rodině se tradovalo, proč jsme po třech letech opustili povážskou nížinu a usadili se v podhůří v českém pohraničí. Prý kvůli mým anginám a na radu vynikajícího dětského lékaře Brdlíka v Bratislavě. Ten tu působil již 11 let, ale v té době se také chystal Slovensko opustit. Stal se pak v Praze uznávaným odborníkem. Nedovedu dnes posoudit, nakolik při našem stěhování šlo skutečně o mé zdraví a nakolik byli mí rodiče v novém, nečekaně složitém prostředí zklamáni. Já jsem tu získala první téma k celoživotnímu přemýšlení: Češi a Slováci.
Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády, rakouské a uherské) pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. Vyjadřovali to jejich společní buditelé. Ján Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832). Palacký se Šafárikem byli téhož mínění. Karel Havlíček Borovský napsal: „Slovensko, osvobozené z maďarského područí, by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). O 20 let později to spojení vyjádřil J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene
Národního divadla v Praze: „Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy českoslovanského, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – českoslovanského národa“(1868).
Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil Slováky, kteří zůstali v maďarském područí dlouhá staletí. Hlubší spojení Čechů a Slováků tím však přerušeno nebylo. Život z obou břehů řeky Moravy se často těsně prolínal.
Od dob husitské reformace byla na Slovensku spisovným jazykem „bibličtina“, český jazyk. Úředním jazykem byla ovšem maďarština. O ustavení samostatné slovenštiny a o jazykovou odluku se přičinili r.1844 Ludevít Štúr se svými spolupracovníky. Vyhlásili zároveň, že péče o kulturu domácího jazyka v žádném případě neznamená, že se chtějí odtrhnout od českých bratří. Šlo jim o intenzivnější integraci obyvatel Horních Uher, katolíků a evangelíků i odnárodněného zemanstva a o lepší možnost čelit maďarskému pronásledování pročeského Kollárova panslavismu. Vyhnout se mu jazykovou nezávislostí na Češích.
V 19. století hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, usilovali o prohlubování vzájemnosti. Idea integrativní, zcelovací převažovala nad ideou diferenciační, odlišovací. Je přirozené, že v době válečných nebezpečí a útrap jasně dominovala idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa za svobodu a samostatnost.
T.G.Masaryk si československý národ nemusel teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači. Idea byla dlouhodobě mezi buditeli všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v proslulé „Martinské deklaraci“ z 30. října 1918: „Slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno-historicky jednotného československého národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev.“
Češi a Slováci měli společné buditele, zpod Tatier se chodilo do Prahy studovat na vysoké školy, na českých středních školách maturovalo v 2. polovině 19. století přes 1000 slovenských studentů, protože Maďaři Slovákům školy zavřeli. Jednota československého národa se zdála samozřejmá. A přece, společní vlastenci podcenili vliv té skutečnosti, že většina slovenského obyvatelstva žila pod dlouholetou maďarskou nadvládou. Inteligence se buď pomaďarštila nebo snila o autonomii. Nikoli o československém národě a státu. Po převratu přišli na místa Maďarů Češi. A mnozí Slováci se neztotožnili s představou, že jsou součástí státního národa, že nejsou jen menšinou, a dál toužili mít autonomii. A Češi jim ji nechtěli dát.
Vznik nového státu po 1. světové válce otevřel nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská. Němci v českém pohraničí. Všichni se sešli v útocích proti Československu a neváhali zpochybňovat i oprávněnost slovenské spoluúčasti na jeho existenci. V konfliktním napětí se diferenciační tendence zvrhla až v separatismus, integrativní v centralismus. Předválečné Masarykovy dohody s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r.1915 a Pittsburská z r.1918, byly ahistoricky a neobjektivně zneužity jako doklad o nedodržení úmluv a o příkoří, které Slováci utrpěli tím, že nedostali autonomii.
Přesvědčivé analýzy té neobjektivity podali např. JUDr. Katarína Zavacká, vědecká pracovnice SAV pro obor státu a práva nebo Ing. Augustin Marko, předseda Slovenské společnosti na obranu demokracie a humanity.
Moji rodiče byli svědky toho, že při 10. výročí vzniku ČSR, kdy např. v Brně byla obdivována „Výstava soudobé kultury“ jako výstava deseti úspěšných let ČSR, v Hlohovci demonstrovali luďáci a komunisté za autonomii.
Těchto odstředivých tendencí využil i Hitler při svém pozdějším tažení s cílem rozbít a zničit Československou republiku. Z Čech a Moravy udělal ponižující okupovaný bezprávný protektorát, Slovensko okázale povýšil na Slovenský štát, s vlastní vládou a zdáním samostatnosti
Po 2. světové válce jsme – my „děti první republiky“ - prožili 9. květen 1945 spolu s rodiči jako druhý hvězdný okamžik života našeho národa ve 20. století. Maminka mi tehdy, počátkem května, vyndala z krabic svůj kroj. Táborský, kozácký.Vyžehlila jej a byla šťastná, že budu mít v čem chodit do průvodu. V kroji, který vyšívala po 1. válce, na oslavu vzniku Republiky. Teď to bude na oslavu návratu Republiky. Máme zase Československo.
Snažili jsme se, po boku svých rodičů, obnovit předválečný stát v nových poměrech, s novými historickými zkušenostmi. Jako středoškolská funkcionářka jsem v programové činnosti postrádala spolupráci se Slováky. Napsala jsem do jejich středoškolských nástěnných novin, jmenovaly se „Telegram“. Redaktor můj příspěvek otiskl pod názvem „Dopis z Česka“ a vedle toho mi poslal soukromý dopis. Objasnil mi, čeho jsme si většinou nebyli vědomi, že válečná zkušenost česká a slovenská je jiná. Hitlerovci si dali záležet při realizaci hesla „Divide et impera!“ „Následky okupácie sú u Vás úplne iné, ako na Slovensku. Vy ste boli omedzovaní temer vo všetkom. My len v čiastkach a aj to tak rafinovane, že priemernému človekovi nebolo možné skutkový stav prehliadnúť. Preto vzbudzoval u Vás každý riadok tlače, každá vyhláška, film, divadlo reakciu, ba cítili jste fašizmus aj tam, kde ho azda nebolo. U nás riešil sa problém český, židovský – Slováci dostali zamestnaní, bolo peňazí – bolo čo aj kúpiť, preto dnes tolká nedovera k novej štátnej forme, tobož, keď konsolidácii predbiehala vojna a vojnové události.“ (20. 10. 1946)
Takže, můžeme rekapitulovat
Slovensko bylo po zániku Velké Moravy součástí Uher, v jejichž rámci nebylo nikdy sobě vlastní politickosprávní jednotkou. Asimilační útlak se stupňoval, jejich národnost byla oficiálně popřena. Od r.1918 se stalo součástí Československé republiky, po Mnichově 1938 autonomní částí společného, leč okleštěného státu, po 14. březnu 1939 samostatným státem, bez Čechů.
Po 2. světové válce se stalo znovu součástí Československé republiky a získalo vlastní ústavní národní orgány. Nad ideou jednoho národa o dvou větvích nabývá postupně vrchu představa dvou blízkých národů.
Po roce 1969 postoupila decentralizace k federativnímu uspořádání společného státu.
Po převratu 1989 rozkladné tendence dále vzrostly. Vedly až k druhému dělení Československa, k zániku společné Československé republiky, ke vzniku dvou malých nástupnických států.
Vlastenci z Čech, Moravy i Slovenska svými konferencemi a sborníky z konferencí v uplynulém dvacetiletí usilovali - při respektování svébytnosti - udržet i neochvějnou vzájemnost Čechů a Slováků.
Košický profesor historie Ondrej Halaga upozornil na to, že už Velká Morava byla předobrazem československé státnosti a že prastarý motiv Svatoplukových prutů je stále aktuální. Jsou zapsána slova Svatoplukova, s kterými se r.894 loučil se svými syny:
„Zůstanete-li v lásce a svornosti, nepřátelé vás nikdy nepřemohou. Budete-li se však svářit a říši rozdělíte, budete od nepřátel potřeni a moc vaše bude zlomena.“ Nerušit, nedělit svazek Svatoplukových synů, mají-li zůstat silní.
Ale jako se v nové době nepřátelům vždycky osvědčilo heslo „Divide et impera“, rozkladných interpretací Svatoplukova odkazu není prost ani středověk, doba Svatoplukovy vlády.
Východořímský císař zdůraznil kladně význam Svatoplukova vzkazu synům. Oceňoval Velkou Moravu jako překážku rozpínavosti Západořímské říše (Franků, Bavorů aj.) a přál si, aby Velká Morava zůstala zachována.
Zato letopisci a kronikáři, zapisovači ve službách Západořímského císaře v tom odkazu viděli Svatoplukovu věrolomnost a navádění synů k nepřátelství k Západořímským sousedům a k nevážnosti k míru, který oni svými zbraněmi chtěli nastolit.
Slovenský profesor Halaga oceňuje „historii jako učitelku života“ a ukazuje, že i dnes je třeba dávat pozor, jak které mocnosti na dělení „prutů Svatoplukových“ záleží. Snažme se „pruty Svatoplukovy“ držet vždycky pohromadě. Snažme se o porozumění a o vzájemnost Čechů a Slováků.
Milan Rastislav Štefánik spoluzakladatel Československé republiky
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
. Legenda.Hrdinská báseň. Revolučná hymna.
.
Zázračný. To bol tvój život.
Ján Smrek
Milan Rastislav Štefánik se narodil 21.1880 v Košiariskách u Brezové na evangelické faře, kde byl jeho otec farářem. ( Byl šesté dítě mezi dvanácti.) Dnes je tam jeho muzeum. Vědec mezinárodního formátu, nositel několika prestižních cen, astronom, putující po světě za pozorováním svých hvězd, neúnavný cestovatel a horolezec, který v rozmezí let 1905-1908 dokázal šestkrát vystoupit na Mont Blanc. A také, z našeho hlediska především, diplomat a voják, generál francouzské armády.
V roce 1916, když vznikla v Paříži Národní rada československá, předsedal jí T.G.Masaryk a místopředsedou se stal jeho žák, stoupenec a mladší blízký přítel Štefánik. (Oslovovali se „Milan“ a „otěcko“. Ostatně vytouženou astronomii šel studovat Štefánik do Paříže na Masarykovu radu.) Ve spolupráci s Masarykem a Benešem získal si neocenitelné zásluhy o založení prvního společného státu Čechů a Slováků, zejména v jednáních na mezinárodním fóru. Štefánik byl známý tím, že bez problémů navazoval kontakty s panovníky, umělci, vědci, vojenskými veliteli. Byl přítelem Flammariona, Jansena, Poincarého, sochaře Rodina. Stýkal se se skupinou českých malířů toho času v Paříži ( Španiel, Boetinger, Kafka). Styky s umělci mu umožnily objevit originální díla P.Gaugina. Věděl o francouzské a evropské politice víc než jeho čeští přátelé a dal své zkušenosti a schopnosti k dispozici společnému dílu. Byl přesvědčen, že Češi jsou Slováci, žijící v Čechách a na Moravě, zatímco Slováci jsou Češi, žijící na Slovensku. Kromě mnoha každodenních akcí v pařížských a jiných evropských vlivných místech studoval a osobně na místě řešil nelehké problémy legií na Rusi, promýšlel a navrhoval si do notesu nové hranice Československa, Rumunska, Jugoslávie a Maďarska. Nové hranice podobně narýsované pak byly přijaty Trianonskou smlouvou.
Neuvěřitelný otřes způsobil jeho tragický návrat do vlasti. Bylo již přes rok po válce a dlouho vděčně a s nadšením očekávaný slovenský hrdina se konečně 4.května 1919 vracel z ciziny do vlasti. Jeho letadlo bylo již blízko Bratislavy, když tu v Ivánce pri Dunaji před očima vítajícího zástupu havarovalo. Bylo to k nevíře a byla to „poslední symbolická oběť slovenského národa, kterou položil na oltář vojny a osvobození.“ Štefánik se stal součástí kolektivní paměti slovenského národa. Jak ho hodnotili nejbližší spolupracovníci? E.Beneš o něm řekl: „Dal prvé základy naší diplomatické činnosti a byl prvým a nejlepším diplomatem.Není pochyb o tom, že v jeho osobnosti bylo mnoho geniálnosti a že byl jeden z nejlepších lidí, jaké jsme měli.“ T.G.Masaryk:“ Ztratili jsme nejen jednoho z tvůrců naší svobody, ale i vzácného člověka a vědce.“ A maršál F.Foch, vrchní velitel vojsk států Dohody :“Vzácné srdce, šlechetná duše, výjimečný duch, který se obětoval bez výhrad pro naši věc po každé, když to okolnosti vyžadovaly. Zaslouží si vděčnost celého lidstva. Jeden z nejskvělejších vojáků, které jsem v této vojně poznal.“
Štefánika a jeho charakter připomíná výstižné heslo „Věřit-milovat-pracovat.“ A nebo výrok „Ja sa prebijem, lebo sa prebiť chcem.“ A také víra, že jednou nastanou časy harmonie národů v Evropě.
A co si přál sám pro sebe? “Jen co skončí řádná organizace státu, vyžádám si jedinou věc: hvězdárnu. Generálské hvězdy rád obětuji skutečnému světu hvězd.“ (Ten sen se splnil. Alespoň na památku velkého československého astronoma. Štefánikova hvězdárna stojí od roku 1928 v Praze na Petříně, v nejjižnějším cípu Hradčan a popularizuje astronomii pro širokou veřejnost.)
Nedaleko Košiarisk se tyčí vrch Bradlo nad Brezovou, a na něm monumentální pomník, Štefánikova mohyla. Byla postavena r.1927-28 podle projektu národního umělce Dušana S. Jurkoviče. On sám, Štefánikův blízký krajan, starší vrstevník a vlastenec, o svém díle řekl: „Myšlenka vznikla v prvé chvíli velké bolesti nad tragickým osudem, ve chvíli, kdy ho, už jen mrtvého, objala osvobozená zem. Spojením rozměrných hmot spišského travertinu, drsně opracovaných tupým hranolem ocele, převážně bílé barvy, ostře řezaných do prosté a jinak nedotčené přírody a místa, ať v namodralém oparu ranních mlh, ať na azurové klenbě dalekého horizontu rozjásaného sluncem, pokusil jsem se vytvořit dílo hodné legendárního života Štefánikova, plného souzvuku hrdinství, harmonie a krásy.“ Mohyla na Bradle, odkud je čarokrásný výhled do údolí řek Váhu a Moravy, představuje ojedinělou památku evropského formátu. Ztělesňuje symbol lásky a vděčnosti Slováků i Čechů k jednomu ze zakladatelů společného státu – Česko-Slovenska. Nádherné dílo je se svou tumbou s významnými nápisy a čtyřmi obelisky na čtyřech světových stranách nejen projevem vděku a uznání hrdinovi, ale i apoteózou myšlenek, pro které žil a zápasil a zejména výzvou příštím generacím, aby nepřestávaly střežit tradice svých otců a dědů.
Štefánikova mohyla na Bradle byla r. 1968 prohlášena národní kulturní památkou připomínající osobnost předního představitele zahraničního odboje za 1.světové války a spolutvůrce ČSR. Jeho jméno nesla v době národně osvobozovacích bojů 1.čsl. brigáda, 2.partyzánská brigáda, pět partyzánských oddílů a pancéřový vlak. Nová pamětní tabule byla na Bradle odhalena 28.10.1988 u příležitosti 70.výročí samostatného čsl. státu.“Po roce 1989 měli luďáci snahy pamětní desky na Bradle zničit“, vzpomínal r.2004 P.Uhlík, předseda klubu Společnosti M.R.Štefánika v Brezové, „ale my jsme odkojeni tradicemi roků 1848, 1918, 1944. Už můj děda na ně byl hrdý a hrdý jsem i já. Našemu kraji se za Slovenského štátu říkalo „čechoslovakistický“. V těch letech (1939-1945) si sem netroufl přijet ani Tuka. Pro současníky není snadné se správně orientovat v dějinách, zvláště když jsou snahy stále je přepisovat.“
S P. Uhlíkem jsme se sešli u příležitosti slavnostní nostrifikace M.R.Štefánika, až dosud generála francouzské armády, slovenskou armádou. Neměla by totéž udělat i armáda česká? Nepatří osobnost Štefánikova oběma nástupnickým státům rovným dílem? Byl přece jedním z hlavních strůjců jejich svobody a nadšeným zastáncem jejich jednoty.
Myšlenka česko-slovenské vzájemnosti je u obyvatel obou břehů Moravy stále živá, stejně jako památka na společně prožitou minulost, na společné boje, na společný stát a jeho zakladatele. Když nám před lety společný stát (bez referenda) dělili, slibovali nám nadstandardní vztahy. Ústava EU dovoluje ustavovat v rámci integrace i užší skupiny zemí – jako je třeba Benelux nebo Severní rada. Není na čase zřídit v rámci EU i Unii Čechů a Slováků ?
Použitá literatura
Matuška, A.: Štefánik. In: Profily.Bratislava 1946.
Michálek, J.: MRŠ v ludovej rozprávačskej tradícii In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004
Fuska, J.: Bol MRŠ naozaj podivný štátnik? In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004
Časnochová, J.:Věřit-Milovat-Pracovat! In: Národní osvobození. 12.července 2006 .PP
***
P.S.Pád Štefánikova letounu nebyl způsoben vymyšleným sestřelem, nýbrž tragickým selháním opotřebované konstrukce starého frontového letounu Caproni, což přiznala i firma při vyšetřování. Podle rozboru dr. P. Kanise na symposiu Univerzity Obrany v Brně byl pád letounu souhrou nepříznivého větru a selhání ovládacích prvků kormidel letounu. Exaktní vědecký rozbor vyvrátil pomluvy fašistů o zločinném Benešovi, který prý „přikázal sestřelit letoun kulometem: “Pro taková vymyšlená tvrzení neexistuje sebemenší důkaz.“ Jiří Jaroš Nickeli, 1.2.2016
Českoslovenští legionáři na Rusi
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Byla jsem na mnoha proslulých, slavných a krásných místech Evropy. K mým nesplněným snům patří plavba po Volze a jízda vlakem po Transsibiřské magistrále. Mám ta lákavá místa
v představách vlivem literatury, hudby, divadla, baletu i filmu. Transsibiřskou dráhu ctím i jako dlouhou část legionářské anabaze, cesty československých legionářů z východní fronty 1. světové války domů - přes půl světa. Domů se dostali až roku 1920. Dva roky po skončení války, dva roky po vzniku samostatné Československé republiky. Tak dlouho se vraceli.
Od počátku první světové války ( srpen 1914) byli čeští a slovenští muži odváděni do vojska rakousko-uherského mocnářství a posíláni na východní frontu. Měli bojovat „za císaře pána,“ který se účastnil uchvatitelského tažení imperialistických mocností Trojspolku proti mocnostem Trojdohody. Naši - teď už asi prapradědové - byli na východ odváženi v železničních vagonech a často si zpívali: „Červený šátečku, kolem se toč. My jdeme na Rusa, nevíme proč.“ Vskutku. Jejich slovanské cítění bylo podstatně silnější než poslušnost, kterou vyžadoval protislovanský rakousko- uherský stát. V bojích se pak houfně vzdávali do zajetí anebo dezertovali.
Na Rusi se ve stejnou dobu hlásili do armády místní čeští a slovenští usedlíci, kteří rovněž zastávali slovanský postoj a podporovali československé hnutí. Chtěli bojovat za zemi, která je přijala a za vlast, na kterou nezapomněli. Z těchto skupin, usedlých i dovezených, se postupně utvářely dobrovolné vojenské jednotky s heslem: „Se slovanským Ruskem za Československo.“ Časem z nich byly utvořeny Československé legie, v definitivním počtu (kdesi jsem to četla) asi 90.000 mužů. Vedli a organizovali je vůdci našeho zahraničního odboje (Národní rady v Paříži, uznané velmocemi jako budoucí vláda budoucího státu) především T. G. Masaryk a M. R. Štefánik.
Legionáři měli vesměs uvědomělou disciplínu, demokratické smýšlení a vlastenecké cítění. Do světového povědomí se zapsali 2. 7. 1917, odhodlaným a vítězným bojem u městečka Zborova. Ukázali, že jsou zocelenou jednotkou, schopnou plnit i nejtěžší úkoly.
Na oslavu památné bitvy se psaly písně (K. Hašler) i rapsodie (O. Jeremiáš).
Po zborovském vítězství odtáhlo československé vojsko zpět ke Kyjevu, kde přes zimu vzrostlo na dvě divize o osmi pěších plucích s dělostřelectvem a technickými sbory. Tam vojsko složilo revoluční přísahu: Věrnost v boji za nezávislý československý stát..Vlastenecké uvědomění v legiích bylo velmi silné. Připomeňme si třeba jen názvy jejich pluků: Mistra Jana Husi, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad, Hanácký, Slezský, Podtatranský, Masarykův.
Legionáři byli zpočátku jen malou součástí velké carské armády, ale ta se postupně rozkládala. Dálo se tak vlivem úpadku carského zřízení, vlivem neúčinné vlády po svržení cara, vlivem bolševické agitace a s konečnou platností vlivem Říjnové revoluce a bolševickým převzetím moci.
Bolševická strana, vedená Leninem, hned po vzniku 1. světové války vyhlásila „válku válce“.
Chtěla vyhovět přání lidu a nastolit mír. Místo války měla v programu revoluci s cílem dát všechnu moc sovětům, složeným z dělníků a vojáků, a zbavit zemi kapitalismu. Uskutečnit socialismus. Podle tohoto programu Sovětská bolševická moc ukončila válku s Německem a Rakousko-Uherskem separátním mírem v Brestu Litevském dne 3. března 1918.
Co teď s československými vojáky?
Když Masaryk viděl, že východní fronta brestlitevským mírem zanikla, a že boj s Němci skončil, rozhodl, aby se legionáři přesunuli na frontu západní. Jako součást armády francouzské. Jinak se domů ani vrátit nemohli. Při nucené repatriaci do Rakouska-Uherska by jim hrozil trest smrti za válečnou velezradu. Přes válčící Evropu byla cesta na západ neprůchodná. V cestě stálo jako hradba i 500.000 dobře vyzbrojených německých vojáků. A tak nezbývalo, než nastoupit jedinou možnou volnou cestu, byť nepředstavitelně dlouhou a namáhavou. Dopravit se transsibiřskou magistrálou (centrální železnicí) do města Vladivostoku, přístavu na břehu Tichého oceánu a odtud se plavit lodí do Francie. Po Atlantiku. Když Masaryk vyjednal s bolševickou vládou volný odchod ozbrojené československé armády do Vladivostoku, odjel ještě v březnu do Ameriky, aby vyjednal legionářům i pokračování cesty, lodní přepravu. Bylo pak těch lodí na 2 desítky, americké, britské, Červeného kříže. Plavily se dvojí cestou, americkou nebo asijskou. Ale dlouho ještě trvalo, než se legionáři mohli nalodit, než do Vladivostoku dorazili. A také někdy dlouho trvalo, než lodi k přepravě připluly, když už na ně legionáři čekali.
Po Masarykově odjezdu nastala ona proslavená „anabaze“ československého vojska. Legionáři si nejdříve bitvou u Bachmače na Ukrajině ve dnech 8.-13. března vybojovali proti německé přesile čestný odchod od Kyjeva.
Bojům u Bachmače se přičítá zvláštní význam. Naše vojsko tu bojovalo poprvé po 300 letech od bělohorské bitvy pod vlastním velením, s vlastními prapory a s vlastním cílem. Potom se dostalo přes Volhu za Ural, kde se konal legionářský sněm, a kde se přítomní rozhodli pokračovat v cestě do Vladivostoku. Z toho důvodu obsadili sibiřskou dráhu a tím také mimo jiné zabránili návratu německých zajatců na západní frontu. Zamezili ovšem i domácím zájemcům přístup k sibiřským zásobám potravin a surovin. Ale to také přispělo k dřívějšímu konci občanské války.
Pověstné anabazi československých legionářů bezprostředně předcházel incident na nádraží v Čeljabinsku. Již předtím komisař pro vojenství a námořnictví, Lev Davidovič Trockij, vydal rozkaz, že čsl. legionáři, přesouvající se po železnici do Vladivostoku, mají být odzbrojeni, a odmítnou-li, mají být zastřeleni. On tak odstartoval krvavé boje bolševiků s legionáři.
Dne 14. 5. se v Čeljabinsku zadržené vlaky 3. a 6. čsl. střeleckého pluku setkaly s vlakem s rakouskými válečnými zajatci. Projížděl na západ. Čechoslováci v něm našli nějaké rodáky. Dali jim potraviny a tabák. Ale když se vlak rozjel, nenávistí planoucí Němec, který prý chtěl zabít aspoň jednoho Čecha, hodil do legionářského vagonu kus železa a vážně zranil jednoho střelce Hanáckého pluku. Rozhněvaní kamarádi se za vlakem rozběhli, dostihli ho a pachatele ubili. Místní sovět pachatele zatkl.
Incident vedl ke střetu legionářů se sovětskou mocí. Šlo i o jejich vlastní pravomoc a o nezpochybnitelné držení zbraní.
První sjezd československého legionářského vojska, který se v Čeljabinsku konal o tři dny později, situaci vyřešil. Rozhodl osvobodit 10 legionářů, zatčených po incidentu místním sovětem, obsadit město, zmocnit se 3.000 pušek a převzít vojenskou kontrolu nad středním Povolžím, nad jihem Sibiře, severem Kazachstánu, nad severovýchodem Číny. Nad územím o rozloze 1,500.000 km/2. Neuvěřitelné.
V porevolučním chaosu a víru občanské války to byla mimořádně silná pozice. Kontrarevoluce o ni projevila živý zájem. Proti bolševikům stály větší i menší útvary bělogvardějského vojska. Protirevoluční činnost rozvíjely „staré struktury“ carské (ctitelé samoděržaví a pravoslaví), šlechtické, buržoazní. Ale i kadeti, menševici a eseři. Objevovaly se časté vzpoury, bujela záškodnická činnost.
Nechyběl enormní vliv západních kapitalistů. Pro Francii znamenala socialistická revoluce v Rusku ztrátu bez náhrady 67% kapitálu v ruském kovoprůmyslu, 75% v těžbě uhlí a 40% v těžbě nafty. Pro Anglii 51% v těžbě mědi a 40% v těžbě nafty. To vysvětluje odhodlanou protirevoluční intervenci západních mocností a podporu pravicových sil občanské války. Svět byl plný revolučního a protirevolučního chaosu a násilí.
Legionáři byli až do bitvy u Bachmače součástí ruské armády. Vládní moc se ovšem střídala. Nejdříve to byla moc carská, pak přišla prozatímní vláda Kerenského. Občanská válka přinesla vítězství a moc bolševikům, kteří uzavřeli s Němci separátní mír. Vláda ukončila válku a legionáře z dosavadních vazeb vyvázala. Tady se nečekaně protkl příběh legionářů s příběhem VŘSR. Legionáři ztratili dosavadní vojenské začlenění a příslušnost. Při svém osamostatnění zůstali jen volnými spojenci protiněmecky zaměřené skupiny států Dohody, formální součástí francouzské armády.
Přímí účastníci anabaze po návratu domů sepsali vícesvazkové romány i dramata, v kterých vylíčili putování na magistrále. Byli to R. Medek, P. Kopta, F. Langer, J. Kratochvíl, F. Kubka a řada méně známých i zcela neznámých autorů. Ukázali čtenářům, jak původní bratrská soudržnost legionářů narážela na činnost agitátorů a programových idejí zprava i zleva. Jak se objevovaly názorové rozpory. A jak při jízdě na trati šlo často o život, nikoli jen o střet názorů. Cestou po magistrále se pilně „sokolovalo“, ale přesto se dostavila únava z bojů i zklamání ze zpráv o poměrech doma. Nejednou byli legionáři obklíčeni přesilou z jedné nebo z druhé strany. Vír občanské války učinil z některých legionářů přátele, z některých nepřátele revoluce. Vzpomeňme na jednoho z předních velitelů, Radolu Gajdu, který se stal spojencem bělogvardějce admirála Kolčaka a toužil vrátit Rusko do předrevoluční podoby. A připomeňme si spisovatele Jaroslava Haška, který neváhal přestoupit do Rudé armády a zastávat v ní angažované funkce vojenské i publicistické a tiskařské. V tom přestupu nikterak nebyl sám.
Ale většinou legionáři zůstali neutrální, jak zněl příkaz T. G. Masaryka jako vrchního velitele. Nepřestali vyznávat touhu prostého člověka po národním a sociálním osvobození doma a odhodlání vrátit se do vlasti. Přitom neztráceli sympatie k Rusku, které je obklopovalo i se svými problémy.
I pár slov od Rusů převzali. Třeba slovo těpluška nebo machorka. A také oslovení baťuška pro Masaryka. V ruštině je to oslovení důvěryhodného nositele vážnosti a autority. I pravoslavný kněz byl baťuška. To slovo přeložené do češtiny je však spíše výrazem něhy, vděčnosti mladé generace, je to láskyplná zdrobnělina. A tak se o „tatíčkovi“ Masarykovi doma nejednou mluvilo
s jistou dávkou nevážnosti, posměchu a pošklebování.
Četné a přebohaté jsou kroniky účastníků anabaze s přehledy denních činností i nepředvídaných událostí, s přehledy projížděných míst a zastávek na trati. Můžeme si je zopakovat: Moskva, Jaroslavl, Nižnyj Novgorod, Kazaň, Perm, Jekatěrinburg, Tobolsk, Tjumen, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsko, Irkutsk, Ulan-Ude, Čita, Chabarovsk, Vladivostok. Celkem 9.288 km.
A trať vede také přes 16 řek: Volha, Vjatka, Kama, Tobol, Irtyš, Ob, Tom, Čulym, Jenisej, Oka, Selenga, Zeja, Bureja, Amur, Chor, Ussuri. Ta jména mají zvláštní poesii, kouzlo dávných příběhů a vyprávění.
Na závěr uveďme výrazně charakteristickou vzpomínku z deníku legionáře, který „předával carský poklad.“ Vlak se zlatým pokladem, vyvezeným z Petrohradu a Kazaně, stál na slepé koleji irkutského nádraží. Podle úmluvy legionářů s bolševiky došlo k přejímání a překládání zlatého pokladu. Naložili celkem 10 amerických a 8 obyčejných vagonů. Podepsali protokoly a provedli výměnu stráží na rozloučenou. Obě stráže se postavily proti sobě a pozdravily se tasenými šavlemi. Pak přendali šavle do levých rukou, aby si podali pravice. V tom sovětský velitel neočekávaně rozpřáhl náruč, přivinul legionáře k sobě a dal mu na tváře dva upřímné, ruské polibky. Stalo se tak na stanici Irkutsk dne 1. března 1920 o 19. hodině.
Myslím, že legionáři a bolševici představovali jednak příslušníky různých zemí a vyznavače různých tradic, jednak se octli v různých fázích společensko- historického vývoje svých společenství. Jejich působení se občas zkřížilo, jejich příběhy se občas protkly. To neznamená, že pro obě strany platí stejné hledisko. Naopak. Obě strany si zaslouží interkulturní, paralelní pohled, pohled na dvě skupiny, které měly rozličné, na sobě nezávislé cíle. Příběhy se tu nemají směšovat, ale paralelizovat. Klást je vedle sebe. Každá strana si zaslouží vlastní, nepokřivenou interpretaci vlastních dějin. Každá hledala vlastní cestu k lidskému ideálu pokroku a spravedlnosti.
Literatura: Česká legionářská literatura, M. Šolochov: Rozrušená země. Tichý Don,Ruský zlatý poklad. In: Legionářský směr. 1/2020
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 742. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 24. října 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz